K odchodu Miloše Zapletala

Mé chvíle s Milošem

Horké léto roku 1945 zastihlo patnáctiletého Miloše Zapletala na střeše přeplněného vlaku z Pardubic do Prahy. Jede hledat svého apoštola skautingu Jaroslava Foglara, jehož knihy mu dlouhých pět lety pomáhaly udržovat touhu po junáctví a životě v přírodě. „Byla to nejhezčí půlhodinka v mém životě…“ napsal si po návratu do deníku.

O čtyřicet let později jsem si v poličkách říčanské knihovny opakovaně vypůjčoval Sedmičku, Ostrov přátelství a Stezku odvahy. Zatímco Lovce hvězd, zařazeného v sekci „dívčí romány“, jsem ignoroval, protože tohle by „můj“ Miloš Zapletal nikdy nenapsal. Do lesů jsem už chodil se svými Výpravami za dobrodružstvím a podle Her v přírodě připravoval první programy na oddílových schůzkách. Osobně jsem se s Milošem potkal až v devatenácti, na krkonošské horské chalupě, ale nadšení jsem cítil stejné, jaké měl on z Jestřába. I když mu bylo přes šedesát, sportovní postava a rovná záda jasně prozradila bývalého tělocvikáře. Na mou rozechvělou prosbu o podpis, mi vykouzlil na papír podpis Napoleona Bonaparta se stejnými slovy jako mistr republiky Racek, když se v Sedmičce měl zvěčnit Hájkovi: „Povídal jsi, že sbíráš podpisy slavných osob.“

Neměl rád popularitu, jakékoli oceňování, zvýrazňování zásluh. Chránil si velmi své soukromí, neměl telefon, adresu dával lidem nerad a spojit se s ním nebyl jednoduchý úkol. Kromě vrozené introverze k tomu měl jeden negativní příklad a tím byl jeho dětský vzor Jestřáb. Děsil se té hordy dopisů, které by mu mohly chodit od čtenářů, telefonátů a nečekaných návštěv, jež by ho odváděly od důležitější práce.

Také má první návštěva v jeho libereckém bydlišti dopadla neslavně, neboť nebyl doma. Od té doby jsem ale u něj prožil mnoho naplněných dnů a nocí, prochodil nejedny pohorky, protože Miloš odmítal po Liberci jezdit dopravou, ačkoli bydlel na okraji města. Čekal většinou u autobusu z Prahy, v batohu nákup a poté už na mne cestou chrlil, co dělá Junák špatně, co špatného jsem udělal či napsal já, jak bych to měl dělat líp.

To měl naopak s Jestřábem společné, „nepromarnit ani minutu“ a vymýšlet neustálé nějaké činorodé, motivační výzvy. Však jejich knihy jsou jich plné! Ve společné korespondenci najdeme uchovány krásné doklady, jako ten z roku 1981, kdy Miloš Jestřába motivuje k napsání druhého dílu Hochů od Bobří řeky. „Počkám ještě do podzimu, a když nezačneš, tvrdě si na Tebe došlápnu: ,...půjdu po vás hezky zvostra poroučím se, Šedá Kostra!‘  Tak nějak to stálo v jedné kronice, jistě si pamatuješ. Snad bychom si to mohli na podzim rozdat. Uzavřít nějakou sázku…Ty se pustíš do Hochů a já do Mořského vlka. A kdo tu svou knihu do roka nenapíše, půjde k tomu druhému do otroctví. Nebo mu vyplatí 10000 dolarů. Sejdeme se každý měsíc a ukážeme si, kdo toho kolik napsal…“ Nakonec toho Mořského vlka Miloš nikdy nestvořil, ale Jestřáb svůj Strach nad Bobří řekou ano.

Když na počátku nadějeplných 90. let lilie znovu rozkvetla, obnovil Zet skautské časopisy Junák a Skauting. Pak vložil své celoživotní zkušenosti spisovatele, metodika do edice Skautské prameny, kde během devíti let editoval, napsal a vydal 30 svazků o rozsahu neuvěřitelných 5997 stran.

To vše zdarma, neb jak říkal „jsem již důchodcem, živí mě stát“, za pomoci své dcery, zetě a přátel. Často se zjevoval nečekán u dveří bytů skautských činovníků obtížen objednanými knihami, které roznášel, protože chtěl šetřit na poštovném. Věren svému heslu „nejlépe vydělané peníze jsou ty, co neutratíš“.

Jeho pracovitost a činorodost byla pro všechny okolo zahanbující. Občas jsme se vypravili za jeho libereckým souputníkem ve vedení oddílu Mílou Nevrlým alias Náčelníkem, známým autorem nejen Karpatských her. Miloš mu vždy nejprve vynadal, že nic nového nepíše, že mrhá svým talentem i životem. Náčelník se tomu způsobem jemu vlastním smál pod vousy, ale zároveň se trochu zastyděl. Mně se vedlo podobně.

Žil velice skromně. Se ženou Evou, také skautkou, obývali maličký byt 1+1, kde jsem spával vedle jejich postele na podlaze a pro návštěvu rozsáhlé knihovny se spouštěl do panelákových sklepů. Bez televize, ledničky, protože v horách je většinu roku zima a v létě nejsou doma.

Kdysi mi Miloš vyprávěl, jak občas pracoval ve vaně, kde měl klid. Přičemž si nešlo nevzpomenout opět na Jestřába a jeho poválečnou pracovnu v časopisu Junák. Později si pořídili druhý byt s krásným výhledem na Ještěd, kam Miloš chodil pracovat, přemístil do něj knihovnu a já si vychutnával luxusní pobývání, obklopen světem ZETa.

Kromě edice Skautské prameny se zvládl věnovat také Jestřábovu dílu. Jak jsem psal, udržoval s ním kontakt od dětských let a získal si jeho důvěru. Když za ním v roce 1979 přišel s žádostí o zapůjčení kroniky, aby ji mohl opsat, Jestřáb kupodivu souhlasil. Kroniky si postupně mnoho dalších let půjčoval při svých návštěvách Prahy a vracel je s průklepy přepisů. Považoval je za Foglarův největší poklad a bál se, aby nedošly úhony. Proto věnoval stovky hodin úmornému přepisování bez naděje na zužitkování. Ale jejich chvíle nakonec přišla. Připravil několik kronikových výběrů, na něž navázal též hrami a výňatky z Bobřích hrází a z oddílových časopisů. Při našich hovorech byl k Foglarovi často lehce kritický, zvlášť pro jeho neschopnost vycházet se staršími členy oddílu. Ale nesmírně si ho vážil a byl hluboce roztrpčen soudními tahanicemi kolem dědictví a s tím spojenými pomluvami. Také proto v roce 2006 kývl na nabídku Jury Stegbauera napsat Jestřábovu monografii. Vznikla čtivá směs obhajoby, snahy o pochopení i kritického ohlédnutí za mužem, jenž Zeta v dětství nasměroval na cestu skautingu.

Měl jsem v životě štěstí na několik skautských učitelů a na dva skautské táty: Windyho, který již není mezi námi a Miloše, slavícího letos 95 narozeniny. (Zet jsem se mu, nevím proč, nikdy říkat nenaučil). Oba byli chytří, pracovití a pro skauting neuvěřitelně zapálení, vyznavači v tom nejlepším slova smyslu. Miloš byl vždycky naprosto upřímný, nepoddajný a otevřený, mluvil o čemkoli, nebral si moc servítky, ale zároveň uměl cítit hluboké pochopení.

Nic mi nedaroval, hodně mne naučil a nikdy mu to nebudu moci splatit.

PS: Toho Lovce hvězd opravdu napsal, a pokud jste ho nečetli, vezměte ho na milost jako já.

Roman Šantora - Bobo

Psáno v lednu 2025 pro Foglarovský sborník č. 13

Foto: Jaroslav Šťastný